Jmenuji se Kateřina Prouzová, je mi 29 let a pocházím z Chomutova. Nemám ani jeden titul, který by stvrzoval, že jsem použitelná pro život. Ačkoli jsem to zkusila na dvou vysokých školách, bylo mi milejší lézt po skalách nebo cestovat po světe, než sedět v lavici, a proto jsem to nikdy nedotáhla do zdárného bakaláře či magistra. Naštěstí jsem neztratila touhu učit se....
Neustále se bičuji za to, že nemám výsledky, honím se jako kráva a je to k ničemu. Ach jo, kdy už budu tam, kde chci být? Kdy už budu mít to, co chci mít? Pokud to tak cítíš, tak se na vše vyprdni a hlavně zpomal. Sedni si nebo si lehni a dýchej, dýchej a dýchej. Nádech, výdech, nádech, výdech a soustřeď se jen...
Když jsem loni v zimě spustila projekt Daruj Kaši, narazila jsem na odezvy typu „Proč cizí děti a proč ne ty naše v Čechách“? Některé komentáře nebyly moc hezké. Bylo v nich plno zlosti, nenávisti a nepochopení. Na druhou stranu se zapojilo tolik neskutečně úžasných a krásných lidí. Což mě drží na mé misi, a tak s radostí a vděčností pomáháme dál. Díky za vaší podporu. Proč děti...
Téměř vždy jsem se cítila blbě, tak nějak trapně, když mi někdo něco dával. Takový divný vnitřní pocit v břiše. Neuměla jsem to ocenit, radovat se z toho a vždycky, když mi někdo něco chtěl dát, odmítla jsem ve stylu „díky, to je dobrý“. Nejde ani tak o hmotné věci, jako o pomoc, o maličkosti, o podržení dveří, pochvalu, o zaplacení kávy, večeře...
Když jsem byla malá uvěřila jsem tomu, že je potřeba se neustále s někým dělit. Že je v pořádku dávat ostatním na úkor sebe. Že se to vlastně i očekává, jinak budu špatná a sobecká. Dnes konečně chápu ten rozdíl mezi sobeckostí a sebeláskou. Každý jsme zodpovědní za to, čím svou duši, mysl i tělo krmíme. Pokud jsme uvěřili tomu, že je v pořádku...
Tenhle příběh začnu vybledlými vzpomínkami na malou vesnickou školu, dvoutřídku. Na pár dětí a společná dobrodružství. Byla jsem živý a divoký dítě, ale s přestupem na jinou školu a souběžnými problémy v rodině jsem se docela rychle změnila. Něco se zlomilo Zjistila jsem, co znamená být „lůzr“, jak záleží na úplně jiných věcech, než kterým jsem přikládala hodnotu já. Stala se ze mě divná,...
Jak se ze zakřiknuté holky, která žila v domnění, že musí být dokonalá a vyhovět požadavkům všech lidí okolo, aby ji vůbec měl někdo rád, stává sebevědomá žena, která se vydala cestou podnikání proto, aby si mohla plnit své sny? Tohle byla cesta, která trvala třicet let. Takže si běž klidně uvařit kávu nebo čaj a pohodlně se...
Vždycky jsem byla chytrá žačka, studentka, poslušný zaměstnanec (i když v hloubi duše nespokojený) a také nemilovaná exmanželka a upachtěná máma samoživitelka, která se úporně snažila všechno zvládat sama. Dlouho jsem běhala svůj krysí závod „práce…děti…domácnost…vyčerpání“. Dost možná, že by to vyčerpání bylo úplné, kdybych po pěti letech akce „samoživitelka – zaměstnankyně“ nepotkala svého současného přítele a neodstěhovala se za ním...
Jsem úplně obyčejná holka. Mám dva mladší bráchy, které jsem občas mívala na povel a jako nejstarší jsem tak nějak, aniž bych chtěla, na sebe převzala tu „zodpovědnou“ roli starší rozumný ségry, která se stará, pomáhá a zaskočí za mamku, když je v práci. Mamka na nás byla většinou sama, tak se to tak ode mě očekávalo – to jsem si teda...
Než jsem do tohoto projektu vstoupila, dost dobře jsem se plácala v online podnikání. Rozjížděla jsem si projekt Podnikající máma – kde jsem vytvářela komunitu žen a pomáhala jim nastartovat jejich podnikatelské projekty a co se obratů týká, tak se mi popravdě moc nedařilo. Psal se květen 2017 a já si bláhově myslela, že se svým info-produktem zbořím hranice...
